Na krátkým vodítku

2. března 2013 v 2:42 | Franzie |  Zápisník Desperáta
Když o tom tak přemejšlím, tak by se nadpis z minulýho článku hodil spíš k tomuhle. Ale tak co.
Je tu mrrrrrrrtvo.
Nebudu se snažit někoho oblbovat tím, že nebylo o čem psát, to by totiž vážení byl dost bulšit, něco málo jsem do kupy dala, jenže vzhledem k tomu, že šlo víceméně o neředěný sračky o tom, jak je všecko na hovno, by asi bylo lepší, kdybych se zaměřila spíš na to, jak jsem během toho víc-jak-měsíce poznala spousty novejch lidí, peněz mám víc, než potřebuju a na vysvědčení byly samý jedničky, jééé!
Ale to bych nemohla bejt takový negativistický hovado.

Jsem celkem na vážkách, jestli sem vůbec ještě něco psát a nedostat se radši rovnou k tomu, co má bejt smyslem tohohle článku. Přemejšlím, jestli vůbec něco vysvětlovat. Jestli by nebylo lepší si všecky ty nastřádaný myšlenky nenechat pro sebe, načmáraný na jízdenkách a cárech papíru orvanejch ze školních sešitů. Baví mě vůbec ještě se takhle vystavovat?

Né né né už mě to nebaví.
(divím se, co ta všechna čísla z toplistu můžou v těchle ímo sračkách hledat za smysl)

if you really cared for me
ah you'd let me be
you'd set me free
but what you robbed me of is my
oh is my liberty

(jen takovej předposlední výkřik do ticha)

...Lidi, co si vybrali práci, kariéru, rodinu a zasraně velkou televizi. Lidi, co si až do skonu na smrtelný posteli, obklopeni svými zplozenci, s láskou v srdci a katalogem IKEY v ruce vypiplávali svý betonový krabice, nakupovali v TESCU a dívali se na Ulici. Atakdál atakdál.
Už mě to nebaví. Už mě nebaví o tom pičovat, jako bych s tím snad měla v plánu něco dělat. Už se prostě koukám jinam.
Tak proč jen je mi pořád stejně mizerně. (I shiver the whole night through!)
Do úplnýho ztroskotance mi schází už jen jehla v ží-
Ach, nechci spadnout do babičkovskejch stesků nad tím, jaká jsem bejvala mohla bejt hezká holčička. Kuš.

Nic neruším, ani za nějaké tklivé melodie navždy neodcházím do západu slunce, jen to tu potřebuju na nějakou dobu, prozatím neurčitou, oficiálně umrtvit. Zmrtvýchvstát můžu zejtra, za tejden, měsíc a možná nikdy, může se stát, že nadobro zvednu kotvy a odpluju dál za horizont, po nějaký době bezcílnýho bloudění širým oceánem zvolám, že je země na obzoru, usadím se, ale třeba už jinde, než v nákupním košíku.
Jen to tu potřebuju vidět pustý a opuštěný, abych si ujasnila, jestli mi na tom vůbec záleží.

Zakázala jsem si cpát sem nějaký sentimentální sráčoviny, takže už jen pár slov závěrem (i když se potýkám s jistým nutkáním si po vzoru mnohých přede mnou vypůjčit z písně Neila Younga ten slavnej citát o shoření a vyhasnutí).
Naděje umírá poslední, víme.
Ale umírá.

Žijte blaze.

No jo.
Ono sice nedošlo k žádnýmu převratu, ale stejně je něco (nebo možná úplně všecko) jinak.
Když si pročítám starý články, jako by to psal někdo jinej. Jako by ta osoba, promítnutá do těch slov a souvětí, byla, já nevim, pryč.

Možná proto mi teď tohle místo připadá trochu jako hrob.
(nerada bych si jednou nechala na hrob vytesat že ach, vším, čím jsem byl, jsem nebyl rád. kolik pro mě tahle věta znamená, víš)

Můžete si na něm zatančit.